Autor: Jan Adam
Na obzoru zapadalo slunce. Jeho paprsky pronikaly závojem kouře stoupajících z komínů domů, sléváren, krčem, a kdoví čeho ještě, zbarvujíc celou oblohu do nemocným dojmem působící žlutavé barvy.

Kouře na tomto světě nebyl nedostatek – kam až oko životadárného zdroje světla dohlédlo, spatřilo jen budovy nejrůznějších velikostí a tvarů. Bludiště ulicí zvících několik desítek pater, spojovaných nespočtem mostů, můstků a lanových lávek, od opulentních paláců na vrcholu až po bahnem a špínou zamořené ulice na samotném dně. Toto byla Ravnica, svět, který jeho obyvatelé sevřeli do všeobjímající kazajky z kamene a zdiva.

Je tomu něco kolem stovky let, kdy pominula vláda gild. Deset mocných organizací před deseti tisíci lety rozdělilo vládu nad světem i jeho lidmi. Vedeny různými motivy se gildy snažily vést Ravnicu k rozkvětu – nicméně vlci a ovce vedle sebe na jedné pastvině dlouho v klidu nevydrží. Dekamilénium, desetitisícileté výročí uzavření Gildovního paktu, odstartovalo nezadržitelný proces, který zlomil kouzlo původní smlouvy a zanechal v troskách zákonodárný Azorianský senát a jeho prodlouženou ruku, vojenskou Boroskou ligu. Zbaveny magické moci nad životy obyvatel plynoucí z Paktu neměly gildy sílu zachovat déledoběji svou strukturu – a ačkoli nyní stále zaslechnete ze zvyku pronášená slova jako Golgari, Izzet nebo Simic, již dávno s nimi není spojena hrůza nebo posvátná úcta. A prostí lidé? Ti dodnes na památku slavného dne, kdy padla poslední z gild, slaví svátek Konce Otroctví. 

Tak tomu bylo i dnes v distriktu Avaric. Jemný opar vína, který se dnes nad touto částí světa vznášel, nečinil jeho polorozpadlé domy a temná zákoutí nijak přitažlivější, ale alespoň náhodnému poutníkovi na chvilku ulehčil od vtíravého zápachu linoucího se kanálů a stojatých louží po častých deštích. Dnes to ale vypadalo, že i počasí se rozhodlo slavit společně s obyvateli Avaricu a deště si vzaly na jeden den dovolenou. Z místních taveren se linulo světlo a zvuky veselí – Avaričané, jejichž čtvrť po staletí trpěla pod nekompromisní obchodnickou rukou syndikátu Orzhov, měli i po sto letech důvody Konec Otroctví slavit.

Jednou z těchto hospod byl i Hořký konec. Legenda pravila, že podniku dal jméno jeho první majitel, bývalý simický biomág, který byl za své nedovolené kontakty s kriminálním podsvětím vykázán do vyhnanství. Ne tedy za to, že je udržoval, ale že se na vše přišlo. Lidé, pro nějž byly každodenním oděvem hrubé hadry, vytáhli tentokrát své sváteční oblečení – což tady znamenalo tuniky s dlouhým rukávem místo krátkého, kalhoty bez viditelných záplat a alespoň náznaky barev. Jedinci, pro které byly denním pokrmem houby z bývalých selesnyanských plantáží, si dnes dopřávali tuhé steaky neznámého původu. A uprostřed nálevny, na parketu vysypaném pilinami, rezonovala země kroky tančících lidí.

Liliana Vess vířila mezi tanečníky jako malé tornádo, nechávaje za sebou stopy nejen v pilinách, ale i v srdcích mnoha mužů. Kolem hlavy vířily vlasy barvy půlnoční černi, tu jako temný závoj, tu jako zlověstná svatozář. Světlá, pružná, obepínající róba zahalovala její tělo až po kolena, nicméně kdokoli na ni pohlédl, nemohl se ubránit dojmu, že více odhaluje než zahaluje, to vše korunováno jemně řezanou tváří – tváří, kterou by si člověk nepředstavil jako typicky krásnou, ale kterou po jejím uzření každý jednoznačně za krásnou prohlásil – zdobenou jemnými linkami tetování. Udýchaná z tance dosedla Liliana ztěžka na židli a pohlédla zpět do místnosti. Čas se krátil, a ona stále postrádala to, proč sem vůbec přicházela – do Hořkého konce, do Avaricu, na Ravnicu samotnou.

Na tváři se jí usadil lehký ironický úsměv. Lidé zde slaví konec poddanství – a jí samotnou sem přivedla stejná touha. Ve stejné době, kdy se na Ravnice hroutil gildovní systém, na vzdáleném světě se mladá nekromantka jménem Liliana Vess začala obávat o svou moc a krásu. Její domovina neměla nouzi o černou manu, smrt a korupce byly každodenními hosty. Proto Lilianě nedalo moc práce najít správný lék na její problémy. Alespoň se to tehdy zdálo.

Lilianin úsměv byl nyní jako vytesaný do skály. Jak praví staré přísloví – není nic horšího než pakt s démonem, pomyslela si. Kromě paktu s pěti démony najednou.

Ano, dali jí sílu a moc, po které prahla. Nezestárla ani o vteřinu, a jako nekromantka neměla na světě sobě rovného. Rituál v ní ale rozžehl ještě jednu věc – její sférochodeckou jiskru. Její svět jí poznenáhlu začal být malý. Za roky svých cest po multivesmíru poznala mnoho jiných světů, mnoho druhů černé magie. Ale byť její fyzická krása nedoznala změny, Lilianino vědomí hryzala čím dál úporněji myšlenka, že se blíží den, kdy bude muset svým démonickým „dobrodincům“ vše splatit – a čím blíže, tím méně se jí tato myšlenka zamlouvala. Paktuješ-li se s ďáblem a nehodláš svůj dluh splatit, pak máš jedinou možnost – být chytřejší než on. Liliana nyní hledá jakýkoli způsob, jak získat nad Arcilordem Kothophedem a jeho démonickými  bratry převahu. Mocní spojenci, artefakty, kouzla – sférochodkyně Vess se nyní nezastaví se před ničím, aby je pro sebe získala.

Jedna horká stopa ji přivedla až sem, do tohoto bohem zapomenutého kouta města velkého jako celý svět. Kdyby tak jen věděli…

Z úvah ji vytrhlo zakašlání. Nad ní se tyčila postava muže. Na první pohled bylo vidět, že dnešní oslavu vzal za svou, a velice důkladně. Ryšavými vousy prosvítalo cosi, co jejich majitel zřejmě pokládal za jeho nejvíce okouzlující úsměv, palce mohutných dlaní zaraženy v černé, těžké vestě z relativně čisté látky.

„V-všim sem si, panenko, ž-že tu sedíš sama. C-Co by taková krá- kráska říkala na pár chvilek ve společnosti správnýho chlapa?“

Jindy by snad měla náladu na žertování, ale ne dnes. Pomalu zvedla oči a upřela je na příchozího. „Řekla by, že nemá zájem.“. Mezera ve vousech změnila tvar. „A-ale p-podívejme, panenka m-má v sobě deset ďáblů. Povídám znova, co by taková krá-“

Liliana pravou rukou sebrala ze stolu příborový nůž, na kterém stále ulpívaly zbytky její večeře, a upřela své oči přímo do jeho. V očích se jí neznatelně blýsklo fialovým světlem. „NEMÁ. ZÁJEM. A pokud nemáš zájem se blíže seznámit s tímhle-“ pozvedla neznatelně nůž. „okamžitě zmizíš.“  Muž ještě otevřel ústa, ale pak si to rozmyslel. Snad to byl tón jejího hlasu, nebo nepřirozený lesk v jejích očích, co jej přinutilo uposlechnout. Otočil se a vydal se na cestu zpět ke svému místu. Liliana povzdechla. Kdyby deset…i pět démonů je na jednu duši až moc. Položila nůž a sáhla po korbelu slabého piva.

Nepozvedla jej ještě ani napůl k ústům, když se dveře taverny rozlétly dokořán. „Támhle je!“ Nemusela ani zvedat oči, aby věděla, že je její dnešní čekání u konce. Mezi dveřmi stáli čtyři žoldáci, ozbrojení krátkými meči a kušemi. „To je ona! Instrukce máte – pán ji chce živou a vcelku. Zbytek je na vás. Vpřed!“ Jediným plynulým pohybem sebrala Liliana ze stolu nůž a odstrčila židli. Ucítila, jak jí od čela probíhá mravenčení celým tělem. Linie jejích tetování,  nedobrovolně přijatého Kothophedova daru, se rozzářily fialovým světlem, linoucím se od tváře a paží po zádech dolů. Po dobrém to očividně dnes nepůjde.

Pokračování příště…

Článek otevřen! | Vložil: krtek | Komentováno: 7x | Komentuj! | | Zavřít článek>>>